Valina se vrací – a s ním přicházejí Vlci z Hotvårenu…
(4.6.2026)
Člověk nikdy neví s jistotou, co ho v příští vteřině čeká. Jde po přechodu pro chodce a neví s jistotou, jestli dojde živ a zdráv na protější chodník. Jsou lidi, které to znervózňuje, a jsou lidi, kteří si to vychutnávají, to, že v každé další vteřině může být všechno jinak. Neuvěřitelně jinak. A právě jim – fajnšmekrům života – pokud si v dnešní době třicetivteřinových reelů ještě uchovali schopnost číst s porozuměním rozsáhlejší text, či si dokonce četbou vytvářet v duchu obrazy a zážitky, těm je zaslíbena kniha, o které se tu bude psát.
Po dvanáctileté odmlce po vydání románu Vlčí pouto vychází totiž v pražském nakladatelství Talent Pro Art další kniha z cyklu pikareskních (tj. rošťáckých, zlobivých) románů o Bohu a jeho smyslu pro humor. Tentokrát obsáhlý, bezmála čtyřsetstránkový, skvělou obálkou Jiřího Pácala opatřený pikareskní horor Vlci z Hotvårenu.
Příběh se odehrává v drsně romantickém údolí řeky Ohře, na pomezí Krušných hor a Doupovských lesů, kde o Dušičkách roku 2007 umírá majitel záhadného krušnohorského hradu Firteštejna a znalec okultních věd hrabě Karel Eugen Rabendorf. Několik dnů po jeho smrti podává nedaleká obec Sedliště nad Ohří žalobu, v níž zpochybňuje legálnost navrácení hradu v restituci v roce 1993. Žaloba, podaná téměř patnáct let od vlastní restituce, zdánlivě postrádá logiku – a pohnutky pro její podání jsou obestřeny čímsi kontroverzně temným, ale absurdní průběh restitučního sporu u bezmezně zkorumpovaných soudů nasvědčuje, že se dědicové budou muset rodového sídla vzdát. To se příčí jejich kastelánovi a vede ho to k myšlence učinit alespoň symbolicky, co by učinili dávní držitelé panství. Rozhodne se najmout lidi, ochotné v kostýmech ozbrojenců z dob třicetileté války hrad symbolicky obsadit a tím ke kauze přilákat mediální pozornost. Souhrou náhod však osloví poněkud obskurní skupinu historického šermu, kde mají šermíři až příliš velkou zálibu ve zbraních a tanečnice až příliš velkou zálibu v čarodějnictví. Ti pojmou daný úkol tak důrazně a kreativně, až se kastelánovi jeho záměr začne vymykat z rukou a události okolo podivného restitučního sporu se stávají ještě podivnějšími a nabírají směr pro obě strany soudní pře i pro síly v pozadí naprosto nepředvídaný…
A k čemu to všechno povede? Máte-li rádi napínavý děj, překvapivé zvraty a groteskní, satirický nadhled, Vlci z Hotvårenu jsou tu pro vás. Vydejte se s nimi vstříc dobrodružstvím, ve kterých – jak praví poslední tři věty posledního odstavce tohoto pikareskního románu: „…hodná holčička a zlá holčička plivaly z okna lidem na hlavy. Zlá holčička se trefila dvakrát, hodná holčička se trefila třikrát. A tak dobro opět zvítězilo nad zlem!“
Pár okamžiků před prvním otevřením knihy její kmotr Jindřich Kout rázně pozvedá Vlky na světlo světa - foto Jiří Pácal 22. 4. 2026 Knihovna města Plzně
Vysmátý plzeňský trojlístek po cestě s knihou Vlci z Hotvårenu do pražského klubu Válec – foto Jiří Pácal
Co je vlastně pikareskní román?
Španělské slovo picaro znamená něco jako šibal, rošťák, tulák, grázlík – a takový také bývá hlavní hrdina a zároveň zpravidla vypravěč příběhu, pocházející většinou z nižších sociálních vrstev či přímo ze spodiny, nebo z okraje společnosti. Děj tak obvykle má sociálněkritický náboj, četné humorné i satirické prvky a soustřeďuje se výlučně na postavu hlavního hrdiny, na popis jeho zážitků a často jeho cest. Žánr vznikl v renesančním Španělsku jako protipól rytířských románů se zidealizovanými vzory ctností – za první pikareskní román se pokládá dílo neznámého autora z roku 1554 Život Lazarilla z Tormesu, jeho příhody a nehody, kde hrdina drobnými lstmi a podvůdky přežívá v krutém okolním světě a prožívá řadu podivných i fantaskních dobrodružství. Klasikou žánru je román Život rošťáka, který na začátku 17. století napsal Francisco de Quevedo. Příběh zkomponovaný z epizod a vyprávěný v první osobě líčí syrovou skutečnost tehdejší společnosti pohledem fiktivního vypravěče, mazaného tuláka, který se protlouká, jak umí. Z pikareskních kořenů vyrůstá Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha od Miguela Cervantese a přinejmenším pikareskní prvky má i Baron Prášil (alias svobodný pán z Münchhausenu) německého preromantického spisovatele Gottfrieda Augusta Bürgera (čili Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila, jak je vypravuje při víně v kruhu přátel) z roku 1786, nebo v současnosti román Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (2009), romány jako Malý velký muž, nebo Forrest Gump. A k téhle sortě příběhů se (snad aspoň trochu právem) hlásí i romány Vlčí pouto a Vlci z Hotvårenu.
Ve všech těch výše uvedených případech jde o realitu zkreslenou (či zřetelněji vykreslenou?) subjektivním pohledem vypravěče, jeho imaginací, fantazií a myšlenkovým obzorem. Má smysl je lustrovat, nakolik odpovídají skutečnosti? Žil vůbec ve skutečnosti král Artuš? Robin Hood? Reálně vzato, nejspíš nežili, anebo neprožili příběhy, co o nich lidi vypráví – a vypráví si o nich stovky let – nejspíš proto, že v těch příbězích bude něco, kvůli čemu lidi cítí potřebu vyprávět. Člověk je prostě kreativní živočišný druh, který si velice rád vypráví příběhy – což je na něm jedna z věcí vůbec nejkrásnějších.
Obecně vzato – sečteno a podtrženo – kdo nemá dar nebýt popouzen tím, že Baron Prášil ve svých vyprávěních létá na dělové kouli a dokáže sám sebe vytáhnout za vlasy ven z močálu, ten by se pikareskním románům měl vyhnout obloukem…
